S Bonifácem na cestách – cestujte spolu s dětmi po stopách skřítka Bonifáce

Chtěli byste cestovat po stopách dobrodružných výprav skřítka Bonifáce? Není žádný problém! Stačí zadat Váš e-mail a mapa s dobrodružstvími Vám přijde na e-mail :-). Na mapě jsou zakreslená místa, kde jsme zažili dobrodružství a přidána fotka, která se k danému místu vztahuje. Můžete se tak vydat s Vašimi dětmi po stopách našeho dobrodružství s Bonifácem a hledat místa, která se v příběhu vyskytují (na e-mail Vám přijde odkaz ke stažení map ke všem našim výletům) 

 

Zadáním  e-mailu souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Koupací výlet na Malou Skálu k řece Jizeře

Uprostřed léta jsme se s Bonifácem opět setkali, abychom si udělali společný výlet s našimi pejsky. A protože bylo opravdu horko, vyrazili jsme na Malou Skálu k řece Jizeře. Vyrazili jsme sice ve čtyřech, ale hned na začátku našeho výletu jsme potkali na parkovišti skupinku dětí. A ty hned: „Jé, to je krásný pejsek“ a pak také „Jů, to je přeci skřítek Bonifác! Toho známe z dobrodružných her, které hrajeme se rodiči!“ A pak po nás děti chtěli, abychom si společně zahráli nějakou dobrodružnou hru. „A proč ne?“ říkáme si. Nás s Bonifácem hned napadlo, že si společně zahrajeme šipkovanou (někdo té hře říká i stopovaná).

A tak jsme se rozdělili do 2 skupin. První skupina označovala místa, kde ukryla úkoly, fáborky. Vždy do 5 m od fáborku se nacházel úkol (většinou přidělaný ze zadu od cesty na stromě). A pak šla druhá skupinka, ta úkoly hledala a plnila.

Výlet jsme si parádně užili, posíláme Vám fotky z výletu:

Vyrazili jsme od parkoviště v Malé Skále. Šli jsme téměř po rovince lesem, až jsme narazili na tento krásný rybník, kde se naši čtyřnozí kamarádi osvěžili a nadšeně aportovali klacky. Pak jsme pokračovali ve stejném směru až do obce Líšný. Tady jsme museli vystoupat na malý kopeček, ale pak už zase cesta vedla dolů k řece.

Přešli jsme most a hned vpravo za mostem nás čekalo moc hezké dětské hřiště, kde jsme se všichni pořádně vyřádili 🙂

Po tom, co jsme si na hřišti dostatečně vyhráli, jsme dostali žízeň. Naštěstí jsme objevili hned za hřištěm příjemné občerstvení, kde jsme si dali točenou limonádu. Mohli jsme pokračovat dál…

Šli jsme ještě kousek po silnici, ale pak už se napojili na turistickou značku, která nás podél řeky Jizery dovedla zpět do Malé Skály k prameni Teplice.

Tady se nám líbilo nejvíc, protože jsme po sobě mohli stříkat spoustu vody, čvachtat se ve vodě bosýma nohama a samozřejmě se i osvěžit ledovou vodou.

Ti větší z nás vyzkoušeli lanové centrum, a pak už jsme jen přešli další most a byli jsme zpět u parkoviště. Procházku dlouhou 4 km jsme všichni zvládli, úkoly jsme vyřešili a domluvili se na nějakém dalším společném výletu 🙂

 

 

Pytláci u Skalních reliéfů Kopicova statku v Českém ráji

Když přišly první jarní dny, už jsme se s kamarádem Bonifácem nemohli dočkat, až zase vyrazíme za nějakým dobrodružstvím do přírody. A tak jsme hned ráno vyrazili ještě společně s našimi pejsky (černým kokříkem Žerykem a smíšeným 🙂 jezevčíkem Bastíkem) ke skalním reliéfům v Českém ráji.

I když sluníčko už vytrvale hřálo a na bundu už bylo teplo, v lese ještě místy panovala královna zima. Vylezli jsme spolu s Bonifácem na několik skal a pak už si to štrádovali ke skalním reliéfům, které u svého statku vytvořil sedlák Kopic, když měl zrovna volné chvíle.

Já, protože jsem z naší čtveřice nejvyšší, jsem hledala obrázky vyryté do skal, Bonifác se u každé ochotně fotil a naši pejsci očuchávali vzkazy, které jim tu na skalách nechali jiní pejsci. Všichni jsme si výlet báječně užili.


Bonifác si dokonce zajezdil na koni 🙂



Když jsme se vraceli, udělali jsme si ještě fotku na hradě Valdštejn.

Jenže s Bonifácem to přeci nemohla být tak poklidná cesta :-). Kousek za hradem Valdštejn jsme totiž objevili polorozpadlou maringotku.

Když jsme se ji rozhodli blíž prozkoumat, všimli jsme si mrtvé lišky! Bylo nám jasné, že tu bydlí pytláci!

Jenže co s nimi? My dva a naši dva malí psi na tlupu velkých zlých chlapů rozhodně nestačíme!
Ale Bonifác dostal nápad: „Stavíme se u mé kamarádky, víly Duběnky. Ta nám určitě pomůže.“

Víla duběnka však ještě spala. Listy stromu ještě nebyly vyrašené. Ale měli jsme štěstí: chvíli jsme na strom ťukali, a protože už se Duběnka k jaru začínala pomalinku probouzet, za chvíli už před námi stála krásná dubová víla. Měla jsem štěstí, že jsem byla s Bonifácem, jinak bych vílu nikdy nespatřila.
„Pomůžu vám,“ povídá víla rozespale. „Kousek odsud je jeskyně, ve které spí obr Jeremiáš. Řekněte mu, že vás posílám já a on vám pomůže,“ usmála se na Bonifáce a v tu ránu zmizela. Asi se ještě chtěla chvíli dospat 🙂

Jeskyni jsme našli doslova hned. A to díky obrovskému obřímu chrápání, které bylo slyšet doslova z „obří“ dálky 🙂

A v jeskyni skutečně spal obr Jeremiáš. Rozvaloval se tam v té jeskyni, skoro se do ní ani nevešel. A chrápal, až nás z toho uši bolely! A naši pejsci se vůbec k jeskyni neodvážili, vystrašeně nás pozorovali z dálky.
Ale obr Jeremiáš byl takový obří dobrák. Když jsme mu řekli o pytlácích, hned ochotně vstal a že nám s nimi pomůže

A pak jsme šli na pytláky. V jednom místě jsme museli projít takovým úzkým úvozem, no, docela jsem se bála, aby si tam na nás nepočíhali.

Ale nakonec jsme došli až k maringotce, ze které už se ozývaly hlasy pytláků hlasitě oslavujících asi úspěšný lov. Protože hned vedle jejich doupěte leželo paroží jelena, které tam minule nebylo.
Všichni jsme se schovali za maringotku a pak obr dlouze hlasitě zahoukal. Pytláci naráz ztichli a vyběhli z maringotky ven. V tu chvíli na ně obr tak bafnul, že jsme s Bonifácem až nadskočili! Pytláci se lekli a dali se na úprk. Jenže Jeremiáš utíkal za nimi a řval, co mu hlasivky stačily!
My s Bonifácem jsme se smáli, až jsme se za břicho popadali.
Pak se Jeremiáš vrátil, vzal do ruky velký kmen stromu a rozbil maringotku tak, že z ní nezůstalo jediné celé prkno. Všichni si mohli oddychnout: pytláci se už určitě nikdy nevrátí.

A pak už jsme se mohli každý vrátit domů a těšit se na další naše společné dobrodružství 🙂

 

Čarodějnice z podzemí hradu Děvín

O víkendu jsme se s Bonifácem a pejskem Žerykem (tím černým) vydali opět na dobrodružnou výpravu, tentokrát na hrad Děvín u Hamru na Jezeře.

Nejdříve jsme se byli podívat na hezký rybník se spoustou kachen a labutěmi.

Lidé pro turisty kousek od rybníka vytvořili hezké dřevěné odpočívadlo s kameny, po kterých se dá dobře lézt 🙂

A pak už jsme stoupali po turistické značce nahoru k hradu. Těsně před hradem jsme si všimli opravdu krásných kořenů buku. Tady určitě bydlí nějaká krásná víla, povídá Bonifác.

Z hradu byl teď na jaře, protože stromy jsou ještě bez listí, krásný výhled na veliké Hamerské jezero. A hrad je to opravdu pořádný!

Dozvěděli jsme se, že pod hradem i poblíž hradu je spousta jeskyní, a tak jsme se je rozhodli prozkoumat. Žeryk byl velmi odvážný, pročuchal každou skulinku a vůbec se nebál vlézt i do tmavé jeskyně, ve které si neviděl ani na čumák! 

Jenže pak jsme se nějak v tom podzemí ztratili! Bloudili jsme tmavými chodbami, až jsme narazili na kovová dvířka. Byla zavřená. Naštěstí Bonifác si s takovým problémem umí poradit docela snadno, a tak jsme za chvíli dvířka otevírali. Dříve, než jsme však stačili projít dovnitř, uslyšeli jsme zezadu jeskyně podivný zvuk! Něco jako jekot! A pak jsme ucítili zvláštní závan větru, jako by na nás něco letělo! Utíkali jsme, co nám síly stačily, jenže Žeryk v té rychlosti narazil na kámen a zpozdil se. A pak už jsme jen slyšeli zlostný smích. Určitě to byla čarodějnice a chytla našeho Žeryka!

Nám se podařilo dostat se z jeskyní ven, ale Žeryk zůstal v jeskyni zavřený. Bonifác poslal na výzvědy našeho kamaráda netopýra a ten bohužel přinesl špatné zprávy: Žeryka čarodějnice uvěznila hluboko ve staré studni na hradě.

Bonifác nám pak vyprávěl, že kus odsud, na dalším vysokém kopci zvaném Hamerský špičák, prý bydlí starý moudrý muž, který zná spoustu věcí. Třeba by věděl, jak Žeryka vysvobodit. A tak poprosil netopýra, aby za ním zaletěl a zeptal se, zda nám může pomoci.

Netopýr se brzy vrátil se zprávou, že prý klíč od studně je už dávno ztracený, ale proslýchá se, že náhradní kdysi visel ve staré kapličce, která byla postavená z kamenů získaných právě z hradu Děvín. A ta prý stojí hned nad obcí Hamr na Jezeře. A tak jsme se tam společně pro ten klíč vypravili.

Měli jsme štěstí: kaplička byla právě otevřená těsně před bohoslužbou. Vešli jsme dovnitř a skutečně! Po krátkém hledání jsme klíč našli zapadlý v dřevěných futrech. Hned jsme tedy pospíchali Žeryka vysvobodit.

Otevřeli jsme dvířka studně a Bonifác se spustil po provaze dolů. Přivázal pevně Žeryka na provaz a já jsem ho vytáhla nahoru. Pak se Bonifác proměnil v netopýra a vyletěl otvorem zase nahoru. Poté poklop zase dobře zamkl, aby někdo do studně nespadl.

Ale osvobozená čarodějnice doteď bloudí jeskyněmi, a tak děti, raději nikam hluboko do jeskyní nelezte, aby Vás čarodějnice nechytla.

Když jsme byli všichni 3 zase pohromadě, vydali jsme se společně ještě ke skalnímu divadlu a Švarcvaldské bráně, kde jsme si odlovili „kešku“ a pak už pospíchali domů….

Jak loupežníci uvěznily vílu Bledulku z Pekla u České Lípy

Na jaře, těsně před velikonoci,byl ten správný den vydat se na výlet za koberci bledulek v Pekle u České Lípy. Sluníčko krásně svítilo a na cestě jsme potkávali spoustu lidí, kteří sem stejně jako my přijeli obdivovat údolí plné rozkvetlých bledulí.

Nejdříve jsme se zastavili u Skautské skály. Jasná obloha sem vylákala další návštěvníky, kteří se na skalách vyhřívali a užívali krásného dne.

Pak jsme sešli ze značené turistické stezky k rybníku. Tam se líbilo hlavně Žerykovi, našemu černému kokříkovi, protože kokršpanělé jsou původně lovečtí psi, kteří aportovali z vody kachny. A Žeryk tedy nechtěl „dělat ostudu“, a tak z vody neúnavně aportoval klacky 🙂

A pak jsme přišli k včelímu úlu. Protože Bonifác rozumí řeči zvířat, chvíli poslouchal a pak ke mně přišel a smutně povídá: včelky mi řekly, že bledulky v Pekelském údolí vadnou, protože loupežníci uvěznili vílu Bledulku někde ve svém brlohu v jeskyni. Jestli ji brzy neosvobodíme, všechny bledulky zahynou a včelky s nimi, protože teď na jaře včelky jinou potravu nemají.

A tak jsme se rozhodli, že včelkám i bledulkám pomůžeme. Ale kde loupežnické doupě hledat?

Procházeli jsme údolím a přemýšleli, kde by mohla být víla Bledulka schovaná, a tu jsme natrefili na starou bylinkářku, která v údolí sbírala kopřivy. Kopřiva je totiž jedna z našich nejlepších léčivých bylin a takhle na jaře, když jsou kopřivy ještě mladé, mají obrovskou sílu.

„Babičko, neviděla jste tu někde ve skalách vílu Bledulku?“ ptám se bylinkářky.

„Neviděla,“ povídá babička. „Ale slyšela jsem, že ji zavřeli loupežníci pro své pobavení zrovna, když kontrolovala, jestli bledulky hezky rostou. A sebrali jí její kytici bledulek, díky které získávala a také ztrácela lidskou podobu, takže teď od loupežníků nemůže utéct. Když ji najdete, poradím Vám, co udělat, aby Bledulka mohla uniknout,“ usmívá se na nás babička. „Stačí, aby se napila kouzelného brčálově zeleného lektvaru, který můžete najít někde mezi skalami. Díky tomu lektvaru se stane neviditelnou.“

Babičce jsme moc poděkovali za její radu a pak se jí ještě zeptali, zda neví, kdo by nám mohl poradit, kde je víla ukrytá.

Bylinkářka chvíli přemýšlela a pak pravila: „Zkuste se podívat na vyhlídku u zříceniny Robečského hrádku. Tam bydlí káně, které tuhle krajinu zná lépe než své boty,“ zavtipkovala ještě kořenářka a najednou byla ta tam. Chvíli jsem přemýšlela, zda to byla skutečně tak rychlá bylinkářka nebo kouzelnice….

A tak jsme společně s Bonifácem a našimi dvěma psími kamarády vyšplhali na vyhlídku u zbořeného hradu. Nemuseli jsme ani dlouho čekat a za chvíli k nám už zamířilo káně a usedlo na borovici nad námi.

Co si káně s Bonifácem povídalo, tomu jsem nerozuměla, ale když odlétlo, měl Bonifác ve tváři spokojený výraz: „Vím, kde loupežníci schovali vílu Bledulku!“

Teď nás ještě čekala další výzva: najít brčálově zelený lektvar, který musí Bledulka vypít, aby se z vězení dostala. Chodili jsme několik hodin po údolí, až jsme kouzelný lekvar skutečně objevili! Vypadal odpudivě, ale co pro lidi vypadá odpudivě, pro vílu přeci může být lahůdka 🙂 Ta barva je ve skutečnosti ještě horší než na fotce 😀

A pak už jsme se vydali přímo do skalních bytů, které dříve obývali lidé, ale teď se v nich usídlili loupežníci.

První byt však byl prázdný…

Vypadalo to, že loupežníci vílu přestěhovali, abychom ji nenašli.

Ale i s tím jsme si nakonec poradili: přivolali jsme si na pomoc Bonifácova kamaráda netopýra, který v údolí objevil ještě další dvě jeskyně. A tak jsme se k nim vydali…

A skutečně: v jedné z jeskyň jsme uslyšeli pláč. To musela být víla Bledulka! Vysadila jsme Bonifáce na okno a ten víle podal kouzelný lektvar. Víla ho vypila a hned, jak lektvar dopila, tak zmizela! A to už jsem slyšeli z dálky, jak se loupežníci blíží k jeskyni. Rychle jsme se schovali. Měli byste vidět ten úžas, když loupežníci otevřeli dveře jeskyně a víla byla pryč! Hledali ve všech skulinkách, ale víla nikde! A ta mezitím utekla otevřenými dveřmi 🙂

Když jsme se vraceli, všimli jsme si, že bledulky už vypadají o moc lépe a všude kolem nich bzučí pilné včelky. Úkol se nám tedy podařilo splnit, a tak se i Vy můžete vydat obdivovat tisíce bledulí v údolí Pekla u České Lípy. Ale pospěšte si! Bledulky brzy odkvetou!