Strašidelný les od Kouzelného světa skřítků z pohledu dětského terapeuta (například v kontextu expozice, narativní terapie a hravé terapie):
„Hravá stezka odvahy pomáhá dětem pracovat se strachem bezpečnou a zábavnou formou. Prostřednictvím pohádkových postav a her se děti učí, že strach je přirozený a dá se zvládnout. Na trase potkají strašidla, která nejsou zlá, jen trochu legrační. Společně s rodičem a vlastním ‚kostlivcem‘ zjistí, že strach může být menší, když o něm mluvíme, hrajeme si s ním a nakonec ho symbolicky uložíme do kouzelné stracholapky.“
✅ Proč je tato forma vhodná?
- Expozice v bezpečném prostředí
- Děti zažijí situace, které by mohly být strašidelné, ale vše je v kontrolovaném a hravém prostředí. To je princip expozice – čím víc se dítě učí, že „děsivé“ není nebezpečné, tím více se snižuje úzkost.
- Protože mohou mít oporu rodiče i kostlivce, je to ideální forma „bezpečného ohrožení“.
- Projekce do příběhu
- Děti promítají své pocity do kostlivce, kterého si samy vyrobily, a tím pracují se svým strachem nepřímo, což je velmi účinné.
- Dva průvodci (kostlivci) ukazují, že i strašidla mají své slabosti – normalizace strachu.
- Dialog a hra místo moralizace
- Děti mluví se strašidly – to je forma hravé expozice i socializace se strachem.
- Úkoly u strašidel dávají pocit kompetence: dítě zažívá, že dokáže zvládnout situaci, kterou nejdřív vnímalo jako hrozivou.
- Symbolické „odevzdání“ strachu
- Vložení papírku do „stracholapky“ je typický prvek narativní terapie – dítě dává strach z hlavy ven, uzavírá ho do krabičky. Zmizí = pocit úlevy.
- Sdílení a podpora od rodiče
- Když pak dítě s rodičem mluví o Jitčiných strachách, učí se přenášet princip na vlastní život (co bych poradil kamarádovi → co mohu poradit sobě).
- Pozitivní zakončení
- Světlínka, která má také své strachy, přidává prvek empatie a dává naději: „Není špatné mít strach.“
- Odměna a diplom posilují pocit úspěchu a odvahy.
